Dějiny HOMEOPATIE
Hippokratés a základy medicíny
Hippokratés, často označovaný jako „otec medicíny“, žil přibližně v letech 460 až 370 př. n. l. na řeckém ostrově Kos a jeho přínos k medicíně je dodnes nesmírně významný.
Hippokratés „otec medicíny“.
Základ pro klinickou medicínu.
Zaměřil se na pečlivé pozorování pacientů a zaznamenávání jejich symptomů, čímž položil základy klinické medicíny.
Jeho zásadním krokem bylo oddělení medicíny od náboženství a magie, čímž z ní učinil racionální a empirickou vědu.
Hippokratova škola se věnovala studiu nemocí a jejich příčin, což významně přispělo k rozvoji diagnostiky a léčebných metod.
Hippokratés a jeho následovníci kladli velký důraz na studium lidského těla, anatomie a fyziologie.
Zavedli principy jako humorální teorie, která předpokládala, že zdraví je výsledkem rovnováhy čtyř tělesných tekutin: krve, hlenu, žluče a černé žluče.
Tato teorie ovlivňovala medicínu po mnoho staletí.
Z jeho učení také vzešla Hippokratova přísaha, etický kodex lékařů, který má význam i v současné lékařské praxi.
Zdraví je výsledkem rovnováhy čtyř tekutin.
Princip protikladu.
Zatímco Hippokratés je známý prosazováním „zákona podobnosti“ – principu, že „podobné se léčí podobným“ a že látky vyvolávající příznaky nemoci u zdravých lidí mohou léčit podobné příznaky u nemocných – tehdejší lékařské teorie se často řídily „zákonem opaku“, tedy léčbou nemocí látkami vyvolávajícími opačné příznaky.
Sám Hippokratés ve svém přístupu k léčbě nemocí zdůrazňoval pozorování příznaků a stavu pacienta a myšlenku, že nemoc se může léčit látkami, které vyvolávají opačné příznaky, což je známé jako princip protikladu.
Například horečka se mohla léčit ochlazujícími prostředky a zánět protizánětlivými látkami.
Tento přístup předznamenal individualizaci léčby.
Hippokratés také prosadil užívání „zákona podobnosti“, který tvrdil, že látky schopné vyvolávat příznaky choroby u zdravých lidí mohou být rovněž využity k léčení podobných příznaků u nemocných.
Příkladem může být kýchavice bílá (Veratrum album), která ve velkých dávkách vyvolává prudké průjmy a dehydrataci, podobné příznakům cholery, a proto byla považována za účinný prostředek proti této nemoci.
Prosadil užívání „zákona podobnosti“.
Homeopatie může být vnímána jako odraz Hippokratova myšlení.
Hippokratés a jeho následovníci zanechali důležité teoretické základy, které ovlivnily různé směry léčby, včetně homeopatie a dalších alternativních přístupů.
Jejich důraz na přírodní léčbu, dietu a celkový životní styl inspiroval pozdější medicínské směry.
Homeopatie, vzniklá až v 18. století, se snaží využívat podobnosti v léčbě nemocí a může být vnímána jako odraz Hippokratova myšlení v individualizaci léčby a holistickém přístupu, ačkoliv je založena na jiných principech.
Teoretické principy homeopatie mají kořeny ve starověkém Řecku a Římě.
Již v 5. století př. n. l. Hippokratés jasně formuloval myšlenku, že nemoc je důsledkem působení přírodních sil a že je třeba podporovat vlastní hojivé síly pacienta.
Na rozdíl od tehdejšího „zákona opaku“ prosadil princip „podobné se léčí podobným“.
Homeopatie má kořeny ve starověkém Řecku a Římě.
Alchymista Paracelsus (1493–1541) oživil lékařskou vědu.
Po pádu Římské říše došlo v evropské medicíně k útlumu pokroku.
Teprve švýcarský lékař a alchymista Paracelsus (1493–1541) svými teoriemi oživil lékařskou vědu. Obnovil starověké řecké učení o signaturách a zdůrazňoval přirozenou schopnost těla se samo hojit.
Prosazoval důkladné pozorování a znalost přírody a experimentoval s chemickými a farmakologickými vlastnostmi látek, čímž položil základy moderní chemie a farmakologie.
Zavedl do lékopisu nová léčiva a díky svému zastávání hippokratovské myšlenky „podobné se léčí podobným“ se stal klíčovou postavou ve vývoji homeopatie.
Britský homeopat James Compton Burnett prohlásil, že Paracelsus zasadil žalud, z něhož vzešel mohutný dub homeopatie.
Zatímco Hippokratova metoda mohla být v kontextu starověké medicíny přínosná, moderní medicína upřednostňuje důkazy založené na vědeckých studiích.
Hippokratova filozofie představuje důležitý krok k systematickému a vědeckému přístupu k medicíně a jeho ideje stále nabízejí cenné pohledy na zdraví a nemoc.
