Medicína do 19. století
Již ve vzdálené minulosti, konkrétně ve středověkých dobách, se v jižních oblastech dnešního Německa a v částech Rakouska vyvinul zajímavý způsob lidového léčení. Spočíval ve specifickém postupu, kdy se přírodní substance – ať už rostlinného, minerálního či živočišného původu – nechávaly po určitou dobu macerovat v alkoholovém roztoku.
Následně docházelo k jejich postupnému zřeďování, přičemž se věřilo, že tento proces zesílí jejich léčebné schopnosti.
Tento historický postup lze zpětně interpretovat jako jeden z raných inspiračních zdrojů pro pozdější vznik homeopatie.
V průběhu šestnáctého až devatenáctého století docházelo k neustálému rozšiřování lékařských znalostí. Vynález knihtisku a s ním spojené publikování herbářů v národních jazycích, namísto tradiční latiny, přispělo k širšímu povědomí o léčivých bylinách i mezi běžnými lidmi.
To oslabilo dřívější výsadní postavení lékařů a lékárníků v oblasti léčby.
V této době spatřila světlo světa i uznávaná anglická díla o bylinách, například Herbář (Herball) od Johna Gerarda (1545–1612) a Anglický lékař (The English Physitian) Nicholase Culpepera (1616–1654).
Pozdější, a pro homeopatii fundamentální, princip, který říká, že „podobné se léčí podobným“, se uplatňoval zejména na základě takzvané teorie signatur, tedy vnější podobnosti. V přírodě byly aktivně hledány rostliny, jejichž listy, květy či kořeny svým tvarem připomínaly konkrétní lidské orgány.
Tato vizuální shoda byla následně považována za indicii k použití dané rostliny při výrobě léčiva určeného pro terapii tohoto orgánu.
Kromě této obrazové analogie se také běžně praktikovalo homeopatické ředění léčivých rostlin, často s využitím existujících znalostí z fytoterapie.
Účelem tohoto ředění bylo prodloužit a posílit jejich terapeutické účinky, pravděpodobně s ohledem na minimalizaci nežádoucích reakcí nebo zvýšení účinnosti malých dávek.
Přestože medicína zaznamenala pokrok a znalosti o bylinách se rozšířily, celkový zdravotní stav populace v mnoha západních zemích zůstával problematický.
Industrializace s sebou přinesla migraci lidí z venkova do hustě osídlených měst s kontaminovaným prostředím a často nevyhovujícími pracovními podmínkami.
Úroveň veřejné hygieny a zdravotní péče byla převážně nízká a lidé s duševními onemocněními byli umisťováni do ústavů.
V lékařské praxi se stále více prosazovaly drastické metody, jako bylo pouštění krve, přikládání pijavic a podávání silných projímadel, které často přímo ohrožovaly zdraví pacientů. Běžně se v medicíně používaly toxické látky, například olovo, rtuť a arsen, což vedlo k tomu, že léčba mnohdy pacientům škodila více než samotná nemoc.
Někteří jedinci dokonce zemřeli v důsledku extrémní terapie a mnozí další trpěli dlouhodobými negativními následky.
Tehdejší metody přípravy a podávání léků se v některých ohledech liší od současného pojetí klíčového homeopatického principu „podobné se léčí podobným“.
V dnešní době homeopat při výběru vhodného léku pro pacienta bere v úvahu nejen soubor jeho fyzických symptomů, ale klade značný důraz i na soulad na psychické a emocionální úrovni. Jinými slovy, hledá se co nejkomplexnější souvztažnost mezi individuálními projevy nemoci daného člověka a charakteristikami homeopatického léčiva.
Někteří odborníci v této oblasti také hovoří o takzvané „frekvenční rezonanci“ mezi pacientem a lékem, což odkazuje na subtilnější energetické aspekty.
Významnou postavou s hlubokým vlivem na holistické chápání zdraví a léčení v německém kontextu je bezesporu svatá Hildegarda z Bingenu (1098–1179). Tato benediktinská abatyše, mystička, filozofka, přírodovědkyně a hudební skladatelka zanechala rozsáhlé dílo, které dodnes fascinuje svou komplexností a nadčasovostí.
Její kosmologické vize, v nichž propojovala mikrokosmos lidského těla s makrokosmem vesmíru, předznamenaly moderní holistické myšlení.
Hildegarda věřila v úzkou provázanost těla, mysli a ducha a ve vzájemné ovlivňování člověka a jeho prostředí.
Její přístup k léčení nebyl omezen pouze na fyzické symptomy, ale zahrnoval i dietetická doporučení, využití léčivých bylin a drahých kamenů, ale také spirituální a psychologické aspekty.
Ve svých spisech, jako jsou Physica a Causae et Curae, detailně popisovala vlastnosti rostlin, živočichů a minerálů a jejich léčebné využití, přičemž často vycházela ze svých vizionářských zkušeností. Její důraz na vyváženost životních sil a na prevenci nemocí skrze harmonický životní styl rezonuje s mnoha principy, na nichž staví i současné komplementární a alternativní medicínské přístupy, včetně některých postklasických škol homeopatie.
Její odkaz tak představuje cenný historický a intelektuální most mezi tradičními léčebnými postupy a moderním holistickým pohledem na zdraví.
