Počátky homeopatie
V období kolem roku 1780, v atmosféře charakterizované specifickými kulturními a vědeckými proudy, zahájil svou lékařskou praxi německý doktor Samuel Christian Hahnemann (1755–1843).
Během devíti let aktivní lékařské činnosti se u něj prohlubovalo zklamání nad tehdejšími radikálními a často nešetrnými léčebnými postupy.
Ve svých publicistických příspěvcích Hahnemann kritizoval extrémní medicínské praktiky svých současníků.
Naopak zdůrazňoval význam zlepšení obecné hygieny, zkvalitnění životních podmínek, lepší výživy, čistého ovzduší a dostatku tělesného pohybu.
Jeho přesvědčení ho nakonec vedlo k rozhodnutí ukončit svou lékařskou praxi.
Později se vyjádřil, že práce v neustálé nejistotě, bez pevných teoretických základů a spolehlivých poznatků o zdraví a nemoci, pro něj představovala skutečné utrpení.
Tehdejší evropské prostředí bylo svědkem významných společenských a politických transformací. Průmyslovou revoluci a éru osvícenství doprovázely převratné technické a vědecké objevy, ruku v ruce s rostoucí svobodou myšlení a projevu.
Toto intelektuální klima podpořilo značný rozvoj lékařské vědy, včetně izolace účinných složek z rostlin, jako například extrakce morfinu z opia v roce 1803.
A právě v roce 1790, při překladu spisu Pojednání o léčivých látkách (A Treatise on Materia Medica) skotského pedagoga, lékaře a chemika doktora Williama Cullena, započal Hahnemann výzkum, který se následně ukázal jako klíčový pro formování homeopatie.
Ve svém pojednání Cullen tvrdil, že chinin, získaný z kůry chinovníku (Cinchona officinalis), je účinný prostředek proti malárii díky svým adstringentním vlastnostem.
Hahnemann si byl ovšem vědom, že jiné, silnější adstringenty podobné protimalarické účinky nevykazují.
Sám na sobě testoval různé dávky chininu, pečlivě zaznamenával své reakce a tímto způsobem vlastně provedl první „proving“ (jehož význam si později objasníme).
Ačkoli malárií netrpěl, začal u sebe pozorovat symptomy charakteristické pro toto onemocnění, jeden po druhém.
S každou další dávkou chininu se tyto příznaky vracely a trvaly několik hodin. Po přerušení užívání chininu však symptomy postupně mizely.
Následně Hahnemann experimentoval s chininem i na jiných zdravých jedincích a velmi detailně dokumentoval jejich reakce. Testované osoby nesměly konzumovat žádné dráždivé látky, jako koření, alkohol či kávu, aby se předešlo zkreslení výsledků.
Poté opakoval tento experiment s dalšími látkami, které se tehdy běžně používaly v lékařství, například s arsenem a belladonou, a získané poznatky využil k vytvoření „obrazů symptomů“ pro účinky každého zkoumaného preparátu.
Po šesti letech těchto experimentů a zkoušek Hahnemann rozšířil svůj výzkum i na nemocné pacienty.
Předtím, než jim předepsal jakýkoli lék, provedl důkladné vyšetření a zaznamenal veškeré jejich subjektivní potíže.
Podrobně se jich vyptával na jejich životní styl, celkový zdravotní stav, jejich pohled na život a na další faktory, které ovlivňovaly jejich pocit zdraví k lepšímu či horšímu. Na základě principu „léčit podobné podobným“ pak Hahnemann co nejpřesněji přiřadil individuální symptomy pacientů k „obrazu symptomů“ určitého preparátu a ten jim následně předepsal.
